Ahoj,
jsme dva magoři. Dva blázni, jedna ráda fotí,poslouchá hudbu, píše, kreslí,strašně ráda čte, hraje sims, má ráda potkany avšechnu příbuznou havět (krysy, křečky, pískomili atd,). Má ráda černou, je pořád mimo a má neustále praštěné nápady. Tak to je Sabrožka.
Flusinka chová dva maličké, teda jednoho maličkého, pískomila Julíška a Čumíka.Ráda kreslí, hodně ráda čte, poslouchá hudbu, hraje si s pískáčema. Má hrozně ráda kočky a jednou by jednu chtěla mít. Stejně jako Sabrožka má pořád praštěné nápady.

Hrozně rády u sebe spíme, teda spíš u Flusinky. Vymýšlíme různý koniny, jako třeba skákání z Flusinčiný postele do velké duchny.
Nebo pískomilý tanec, pleťová maska z prošlé smetany a pouštění hlasité muziky (je divný že si ještě nepřišli stěžovat!!). Tu pletovou masku si pak s chutí dla Flusčina máma, byla našťestí prošlá jenom jeden den.
Jsme fka švihlý a tak nám odpusttě kdyby byli někde nějaké překlepy!
Digg  Sphinn  del.icio.us  Facebook  Mixx  Google  BlinkList  Furl  Live  Ma.gnolia  Netvouz  NewsVine  Pownce  Propeller  Reddit  Simpy  Slashdot  Spurl  StumbleUpon  TailRank  Technorati  TwitThis  YahooMyWeb
 

Adolescent respects privacy - its not your

 

the night is long and terrifying

Vytvořeno 16.11.2010 21:30:50 | Poslední změna 16.11.2010 21:57:06
Jak krásná je noc ozářená hvězdami, že? Jak krásná je černočerná noc, že? Oh, promiňte, zamyslela jsem se. Abych se vám představila, jmenuji se Jennyfer Jonson - čili Jenny. Chtěla bych vám vyprávět příběh. Je to příběh o jedné zvláštní noci.

Tu noc u mě spali kamarádi. Katharina, Josh a Hans. A jak to už u puberťáků bývá, měli jsme šílené nápady. Joshe zrovna napadlo vyvolávat duchy. Rodiče byli z baráku, a tak nás napadlo vyvolávat je na zahradě. Stojí tam takový starý dub s rozpraskanou kůrou a hned vedle je stará kůlna. Vzali jsme tedy svíce a jednotlivě odříkávali fráze, které jsme našli v jedné staré knize na půdě. Po odříkání jemu určené věty každý zhasl svíčku. Když už Kate slinila prsty, aby svíčku uťala, zaslechli jsme zvláštní zvuky. A pak pronikavý křik. Lekli jsme se, nechali svíčky svíčkami a rychle pádili pryč. Jenže mně se zasekla noha. Křik se ozval znovu. V tu chvíli se mi noha konečně uvolnila a ja dohnala ostatní. Úlevou jsme si oddychli, když se za námi zavřely těžké masivní dveře. Křik se ozval znovu. Tentokrát blíž. Všichni jsme začali ječet – tedy až na Hanse. Ten naštěstí neztratil hlavu a rychle rozsvítil. Křik se ozval znovu. Tentokrát jsem přesně identifikovala odkud. Z obýváku. Hans otevřel dveře, a…

Hrála televize. Horror. Ječela tam ženská a vlkodlak se k ní pozvolna přibližoval. Uff…
No, když o tom tak přemýšlím, přísahala bych, že ta televize, když jsme odcházeli zapnutá nebyla… ÁÁÁ!
KONEC