Ahoj,
jsme dva magoři. Dva blázni, jedna ráda fotí,poslouchá hudbu, píše, kreslí,strašně ráda čte, hraje sims, má ráda potkany avšechnu příbuznou havět (krysy, křečky, pískomili atd,). Má ráda černou, je pořád mimo a má neustále praštěné nápady. Tak to je Sabrožka.
Flusinka chová dva maličké, teda jednoho maličkého, pískomila Julíška a Čumíka.Ráda kreslí, hodně ráda čte, poslouchá hudbu, hraje si s pískáčema. Má hrozně ráda kočky a jednou by jednu chtěla mít. Stejně jako Sabrožka má pořád praštěné nápady.

Hrozně rády u sebe spíme, teda spíš u Flusinky. Vymýšlíme různý koniny, jako třeba skákání z Flusinčiný postele do velké duchny.
Nebo pískomilý tanec, pleťová maska z prošlé smetany a pouštění hlasité muziky (je divný že si ještě nepřišli stěžovat!!). Tu pletovou masku si pak s chutí dla Flusčina máma, byla našťestí prošlá jenom jeden den.
Jsme fka švihlý a tak nám odpusttě kdyby byli někde nějaké překlepy!
Digg  Sphinn  del.icio.us  Facebook  Mixx  Google  BlinkList  Furl  Live  Ma.gnolia  Netvouz  NewsVine  Pownce  Propeller  Reddit  Simpy  Slashdot  Spurl  StumbleUpon  TailRank  Technorati  TwitThis  YahooMyWeb
 

Adolescent respects privacy - its not your

 

Too beautiful

Vytvořeno 26.11.2010 23:10:41 | Poslední změna 26.11.2010 23:11:14
Zatnula jsem zuby. „Tohle přežiju. Nikdo přeci nezemřel na to, že musel jít na ples bez partnera. Vlastně si za to můžu sama. Proč nemám žádného kluka? Proč? To už mi to dva kluci nabízeli. Ale ne, nebudu přeci chodit s těma klackama.“ No, abyste to pochopili: mně se líbí jeden kluk, vlastně asi dva nebo tři. Jenže… Ach to hnusné slovo jenže. Kdyby neexistovalo, tak bych teď v rudých dlouhých šatech a náhrdelníkem z briliantů kráčela špinavými ulicemi Londýna. Se svým klukem. Ano. V ideálním světě. Jenže kdo by stál o pihatou zrzku, která vypadá, jak když utrpěla ránu proudem. Nebo si sáhla do zásuvky. Nebo obojí. Asi jsem úplně blbá. Odmítla jsem chodit s Billem. Já kráva.
Hehe, asi nevíte vůbec o čem je řeč. Tak znovu, stručně:
Miluji jednoho černovlasého hezouna z vedlejší třídy. Ale on jako naschvál chodí s Pamelou. Říkejme mu pan DVzP (debil vodvázanej z Pamely). A ten pan DVzP jde na ples s ní. Pak je tu ještě jeden. Steve, to je ale děvkař a sukničkář v jednom (nebo to je to samý?). A nakonec oslnivý pan OŽNAP (o žádnou nezavadí ani pohledem).
Tak jdu na ples sama. Jen s lacinou kabelkou a černýma šatama. Šarm? Asi 0. Trapas? Na 100 %. Popadnu z věšáku kabát a vydávám se vstříc černočerné tmě. Neměla bych si vzít paralyzér? Ne, stačí mi zelektrizovaný vlasy. Školní tělocvična je za rohem. Už z dálky slyším hudbu. Otevírám dveře. Vstupuji do šatny. Kráčím po schodech. Padám. „Do prdele!“ Zlomil se mi podpatek. Zouvám si boty. Odemykám skříňku. Beru si cvičky. Jo, trapas. Kdo jde na ples ve cvičkách? Jenom nicky. A to právě jsem já. Nic. Znovu kráčím po schodech. Tentokrát nepadám. Vcházím do tělocvičny. Hraje ploužák. Pánská volenka. Sedám si do temného kouta. „Snad mě nikdo neuvidí“. Říkám si. Ani kluci, ani holky. Ty blbý krávy. Uměj se jenom posmívat. A kluci? Přišel by pro mě akorát… no nevím. Nikdo. Koukám do tmy. Nevidím si skoro ani na špičky cviček. Je tu tma. A kouř. „Co tu vlastně dělám?“ Nikdo si pro mne nepřijde. Jdu domů. Vstávám ze židle. Otevírám dveře. Srážím se s nějakým klukem. „Ty už jdeš domů?“ Zeptá se hlas. Zní jako… Já nevím… Rajská hudba… Zvuk štěstí… Horká čokoláda… Ne počkat, už vím! Zní to jako Christianův hlas. Jako hlas toho co o žádnou ani pohledem nezavadí. „Nechceš si zatančit?“ Zeptá se. „A-aa-a-n-no“ Zakoktám. S krásným úsměvem mě vede na parket. Dívá se mi upřeně do očí. Hraje krásná písnička. Nevím jaká. Je mi to jedno. V dáli slyším hlasy. Pak nepříjemný zvuk. A najednou. Vše zmizí…
Budík drnčí jako o život. Slunce mi svítí přímo do očí. Přichází realita…

KONEC!