Ahoj,
jsme dva magoři. Dva blázni, jedna ráda fotí,poslouchá hudbu, píše, kreslí,strašně ráda čte, hraje sims, má ráda potkany avšechnu příbuznou havět (krysy, křečky, pískomili atd,). Má ráda černou, je pořád mimo a má neustále praštěné nápady. Tak to je Sabrožka.
Flusinka chová dva maličké, teda jednoho maličkého, pískomila Julíška a Čumíka.Ráda kreslí, hodně ráda čte, poslouchá hudbu, hraje si s pískáčema. Má hrozně ráda kočky a jednou by jednu chtěla mít. Stejně jako Sabrožka má pořád praštěné nápady.

Hrozně rády u sebe spíme, teda spíš u Flusinky. Vymýšlíme různý koniny, jako třeba skákání z Flusinčiný postele do velké duchny.
Nebo pískomilý tanec, pleťová maska z prošlé smetany a pouštění hlasité muziky (je divný že si ještě nepřišli stěžovat!!). Tu pletovou masku si pak s chutí dla Flusčina máma, byla našťestí prošlá jenom jeden den.
Jsme fka švihlý a tak nám odpusttě kdyby byli někde nějaké překlepy!
Digg  Sphinn  del.icio.us  Facebook  Mixx  Google  BlinkList  Furl  Live  Ma.gnolia  Netvouz  NewsVine  Pownce  Propeller  Reddit  Simpy  Slashdot  Spurl  StumbleUpon  TailRank  Technorati  TwitThis  YahooMyWeb
 

Adolescent respects privacy - its not your

 

Weather you mean...

Vytvořeno 29.11.2010 18:45:37 | Poslední změna 29.11.2010 19:33:47
Seděla jsem na schodišti které vedlo k hlavnímu vchodu do školy, pršelo ale mě to bylo jedno. Byla jsem dokonce ráda. To že mi po tvářích stékaly kapky deště spolehlivě zakrilo to že mi po tvářích stékají i slzy. Mísili se s deštěm a vytvářeli takoví nápoj lásky, kéž bych se ho mohla napít a zamilovat se do někoho a být nešťastná ne kvůli tomu že máma pije ale kvůli tomu že si mně můj milovaný nevšímá. Bylo zvláštní že když jsem chtěla aby pršelo, většinnou opravdu pršelo. většinou, to byly nějaké podivné náhody. Teď bych nehradši aby mi něco spravilo náladu, aby se stalo něco díky čemu bych se nemusela vrátit domů, už nikdy...
Déšť začal houstnout a ovzduší chladlo. Zalezla jsem pod přístřešek nad dveřmi, do plastové stříšky bubnovaly kapky deště jako o život, chtěla bych aby třeba začalo hořet a já uvízla mezi mplameny a museli mně hasiči zachraňovat a já mezitím zdrhla do anglie a tam bydlela v pěstouncké rodině kteá jí bude mít ráda.
Voda začala stoupat, dívala jsem se jak se chodník pomalu zaplavovat, docela rychle. Zchvíli mi voda sahala po kotníky, sakra, to zavánělo...ale já přece nic neudělala, ne, to přece..prší tak..hodně prší. běžela jsem zaplaveným chodníkem k domu své kamarádky Hazel Jeensonové. Vyskočím na schůdek, jediný který u vchodovích dětí je, a dívala se jak voda stoupá, zachvíli byla u ní na schůdku a už se valila mezerami mezi dveřmi dovnitř do chdoby. Zběsile jsem zazvonila na Hazel a v mluvítku pod zvonky se ozval milý, mateřský a známí hlas Hazeliny maminky. Záviděla jsem Hazel skvělé rodiče, milou sestřičku které byli teprv dva roky a to že byli všude spolu. "Ano?" "Ehm..Paní Jeensonová.. je hazel doma, tady-" nedořekla a něco v mluvítku na druhé straně klaplo a dveře zabzučeli. Otevřela jsem je a voda se dostala konečně ve velkém množství do chdoby a zaplavila jí tak že jsem se brodila po kolena v špinavém dešti. Jeensonovi bydleli hned v přízemí a paní Jeensonová vykoukla hned ze dveří. Zavřískla a vyběhla na chodbu, v lodička se brodila ke mně a vkasala si modré šaty ale voda byla už tak vysoká že by si odhalila spodní prádlo a tak to nechala být a podla mi ruku, měla na ní velký zlatý prsten na kterém bylo vyryto : Moje láska k tobě je větší než světa povodně. "Ach, paní Jeensonová!" Držela jsem se její ruky až moc křečovitě takže sebou trochu trhla.
Pak se všechno dělo tak rychle.. Nevím jak ale najednou se mnou trhl silný proud a já zůstala pod hladinou, párkrát jsem se vnořila a vyděla jsem že všechno je zatopené, silnice..poloviny domů..všechno..a tak rychle!
Do pusy, do nosu, do uší a do očí se mid ostatala voda a já nemohla dýchat, už ne, jedniné co jsem dokázala tak vypustit bublinu a s tou jsem myslela na jediné, mám tě přeze všechno ráda mami!